Konflikty na pracovništi se vyskytovaly odjakživa, mylně však mohou být zaměňovány za mobbing. Konflikt v práci, ještě nemusí znamenat, že je člověk obětí patologických vztahů. Ty však s rostoucí konkurenceschopností, tlakem na výkon a všude přítomnou agresivitou neustále vzrůstají. Psychické násilí je na rozdíl od násilí fyzického, šikany či jiných druhů agresivního chování, stále podceňováno, špatně rozeznáváno nebo také ignorováno. Velká touha po moci, závist, stres, strach a ohrožení “schopnějšími” nebo kvalifikovanějšími pracovníky působí na většinu společnosti, a každý se zachová právě podle svých předpokladů.
V případě, že se konflikty na pracovišti neodhalí hned v počátcích a neřeší se, v mobbing časem přerůstají. Mnoho zaměstnavatelů neumí tento problém rozpoznat, řešit a už vůbec ne mu předcházet. Téma se spíše bagatelizuje, šikana se svaluje na “kanadské žertíky” nebo se vrací zpět k oběti, aby si problém řešila sama či její poškození svým přístupem firma ješte znásobí. Zaměstnanci i samotné oběti nemají mnohokrát kuráž, aby se za své kolegy postavili, dali najevo, že se jim chování mobbera nelíbí nebo svoji či jejich újmu oznámili. Mají strach z vlastního ohrožení nebo ztráty pracovního místa. Samotný fakt, že je chování tolerováno a není okamžitě potíráno, může u predisponovaného jedince vyvolat pocit, že je jeho jednání v pořádku a vůbec si neuvědomí, že je něco špatně.
Příčiny tohoto jevu mohou být jak v osobnosti pachatele a oběti, při nedorozumění ve vztazích, neřešených konfliktech, tak ve špatně nastavené firemní kultuře a stanovách, nesprávné organizaci práce a stylu řízení.
Vážnost šikanování na pracovišti je tak potlačována a její důsledky jsou následně nedozírné nejen pro oběť samotnou, ale i pro podniky, jejich zisky a sociální soudržnost ve společnosti jako takové.
Podle Leymanna neexistují povahové rysy společné pro všechny oběti, ale sám dospěl k názoru, že určinou náchylnost stát se obětí konstatovat lze. To, co mají oběti společné, je fakt, že nějak vybočují, jsou nápadné nebo neobvyklé. Může se jednat o odlišnost fyzikou i psychickou. A stejně jako v negativech lze vybočovat i svými pozitivy. Mobbing tedy postihuje jak ženy, tak muže.
Podobně jako v živočišné říši, tak i v lidské společnosti platí, že slabší jedinci mají horší postavení ve společnosti, jsou neprůbojnější, mají nižší sebedůvěru, čímž mohou přitáhnout pozornost agresorů. Těžké to mohou mít i ženy a muži v kolektivu opačného pohlaví, kde musí bojovat s předsudky a nepřátelstvím. Problémy nastávají i u nových pracovníků, kteří přichází do nového kolektivu a _automaticky se díky konkurenceschopnosti stávají terčem mobbingu. Strach z aktivity, vyššího vzdělání, úspěšnosti a atraktivity vybudí tým k „odstranění“ jejich potenciálního ohrožení. Lidé s tělesnými či řečovými vadami, nápadně oblékající se, senioři mezi mladými nebo vdaná žena mezi svobodnými a opačně jsou také velmi častými oběťmi šikany na pracovišti.
Důležitým faktorem je také odolnost vůči stresu, kterou má každý jedinec odlišnou. Manažeři jsou na tlak a stres zvyklí více než jejich podřízení, už proto mají vyšší pozice i platy a jejich „tlaky“ na zaměstnance mohou působit jako „šikana“ i když si to oni sami neuvědomují. Hodnotí stres u svých podřízených stejným měřítkem, které mají sami na sebe a tak se z příjemného zaměstnance, který je vystaven tlaku stává postupně „oběť“, která se nedokáže bránit, snaží se plnit příkazy nadřízeného a postupně se projevují důsledky šikany jako je nemoc, absence, snížení výkonu apod. Je těžké rozlišit míru, kterou kolegové snesou a odhadnout jejich odolnost, kdy je spolupráce ještě v souladu se zdravou autoritou a kdy přerůstá v šikanu, mobbing, bossing apod.
Je třeba si uvědomit, že oběť není vina a byla do situace týrání a zneužívání v podstatě násilně vtažena či vmanipulována. Z počátku nemusí ani tušit, že se stala terčem šikany. Někdy je postup tak rychlý, že když to oběť prohlédne, je již na obranu pozdě. Jindy se oběti nebrání ze strachu, aby si situaci ještě nezhoršily. Váhají s tím, aby se svěřily, mají strach, jestli si to nevymýšlejí nebo nepřibarvují. Také na rozdíl od mobbera nechtějí ubližovat. Oběť pak trpí situací, za kterou nenese žádnou zodpovědnost. Nenese podíl na tom, že se včas nezačne bránit. Není vina, protože než oběť rozpozná, že je šikanována, uběhne hodně času a dojde ke ztrátě mnoha sil. Právě skrytost mobbingu výrazně ovlivňuje možnost svěřit se okolí a vyhledat pomoc. Čím déle mobbing trvá, tím složitější je začít s obranou. Oběť má navíc strach, že již tak dost napjatou situaci na pracovišti ještě vyhrotí, proto mlčí. Oběť je v té chvíli přesvědčena, že aktivní obrana by mobbera vyprovokovala k větším útokům. Bohužel si oběti neuvědomují, že mobberovi pasivita paradoxně nahrává a ony se stávají jeho zajatci.
Brigitte Huberová rozlišuje náchylnost u obětí osamocených, nápadných, úspěšných a nových. Lenka Svobodová vychází při profilaci typické oběti zase z následujících odlišností:
Fyzická odlišnost oběti
Silní, hubení, brýlatí, zrzaví, pihovatí, a především ti, kteří ukázali, že se nedokážou bránit, byli vždy zdrojem posměchu, narážek, šťouchanců a nezřídka i hrubšího násilí. Stejně jako školáka i kolegu v práci zaujme to, co vidí na první pohled. Může jakákoliv fyzická odlišnost – tělesná vada, barva pleti, vada řeči, akcent, ale i například účes, způsob oblékání či nějaké zvláštní chování. Nejohroženější jsou však lidé osamělí. Pozornost téměř zaručeně upoutá jediná žena v mužském kolektivu nebo naopak jediný muž v kolektivu ženském. Podobné je to i s věkem. Snadnou kořistí se tak může stát člověk, který nemá pevné zázemí, rodinu či přátele. Oběťmi se rovněž stávají příslušníci menšin, cizinci, homosexuálové nebo lidé nemocní.
Psychická odlišnost oběti
V mobbingu na rozdíl od šikany neplatí, že obětí se stávají jenom jedinci slabší. Stejně tak neplatí, že obětí se stane jen líný, neschopný či problémový pracovník. Důležitou roli hraje odolnost proti zátěži, která vlastně předurčuje, nakolik se oběť stane obětí, jsou jedinci s nižší odolností ve větší nevýhodě. Jedinci introvertní, oslabení, labilní, poddajní, neprůbojní, pasivní, úzkostní či citliví mají větší potíže čelit šikaně, protože jejich křehčí nervová soustava psychickému nátlaku nevydrž vzdorovat tak dlouho a snáze u nich docháhí k nervovému zhroucení či k psychosomatickým poruchám.
Nový pracovník
Heslem mobbera by mohlo být „všechno neznámé mě ohrožuje, proto to musím odstranit“.
Sociální kategorií jsou zaměstnanci noví. Přichází do sehraného kolektivu, který v nich vidí nebezpečí změny zavedených jistot. A pokud se navíc odlišují i od průměru nebo ostatní převyšují svým vzděláním, inteligencí či znalosmi, pravděpodobnost, že se stanou obětí, se podstatně zvyšuje. Takoví lidé často ani nedostanou příležitost ukázat své schopnosti a zpravidla jsou automaticky vyčleňováni jako „nežádoucí“.
Důvodem však může být také, že nový pracovník nepadne mobberovi do oka anebo mu připomene určitou osobu z minulosti. Přenáší pak negativní zkušenost, kterou s dotyčným kdysi udělal, na svého nového spolupracovníka, které nemá ani tušení, odkud se zášť bere. Někdy mohou vyvolat šikanu oběti samy, pokud příliš jasně dávají najevo, že jsou schopnější, prosazují se na úkor druhých anebo jdou za svojí kariérou příliš neomaleně. Nový pracovník je pak vnímán jako vetřelec a spolupracovníci si k němu zachovávají určitý odstup a někdy se dostává do stavu odsouzení a zatracení.
Obětní beránek
Odolnost oběti proti mobbingu
Klíčovou roli při šikaně hraje odolnost oběti. Jedná se o vlastnosti osobnosti, která určuje, do jaké míry je jedinec schopen se bránit, vzdorovat a v náročné situaci vydržet. Závisí na sebedůvěře a sevevědomí člověka a také na jeho schopnosti řešit problémy a zvládat stres. Velmi úzce souvisí s rodinným a finančním zázemím. Rodina pomáhá situaci rozebrat, finanční zabezpečení zase člověka nenutí setrvat v takovémto zaměstnání za každou cenu. Odolnost však není nekonečná a vlivem dlouhotrvajícího psychického teroru dochází k jejím změnám.[1]
„Pro oběť mobbingu je důležité si uvědomit, že problém není v ní, ale v mobberovi.“ Lenka Svobodová
Všeobecně lze řící, že neexistuje typický pachatel ani oběť šikany, ale existují určité predispozice a rysy, které člověka ke konfliktům předurčují . Podle Spurého jimi jsou: nižší úroveň obecných rozumových schopností, emoční labilita, popudlivost, nekritické příjímání názorů, nedostatek sebevědomí, zvýšená agresivita, impulsivnost, sklony k úzkosti, snaha svalovat vinu na druhé nebo neschopnost přizpůsobení se.
Popudů k mobbingu může být mnoho. Může se jednat o závist, nenávist, frustraci, osobní nejistotu, vlastní pocit křivdy, vnitřní prázdnotu, nesympatie, osobní nepřátelství související s minulostí, radost z ubližování, předsudky, nudu, touhu být středem pozornosti anebo třeba strach z konkurence, ztráty zaměstnání, moci, kompetencí, postavení apod.
Oběť je pro pachatele nástrojem k uspokojení jeho potřeb jako je snížení napětí, vyplnění časových mezer, zvednutí sebevědomí či vlastní hodnoty. Potřebuje ostatní, aby je mohl ničit a zviditelnit sám sebe. Mobber ke svému životu potřebuje druhé.
Typologie mobberů podle Huberové
- Strůjci mobbingu, kteří jsou při mobbingu určujícími činiteli, protože vymýšlejí stále nové hanebnosti a nenechají tak oběť ani vydechnout, neboť si od toho slibují vlastní výhody, či se sami chtějí zbavit frustrace. Mnozí z nich jednají sami, jiní si v kolektivu hledají spojence.
- Náhodní pachatelé rozvinou trvalý spor z naprosto bezvýznamného konfliktu. Jde o vyrovnaný boj, dokud jeden ze zúčastněných nezíská převahu.
- Spoluúčastníci. Existují dva typy. Jedni, kteří aktivně podporují jednoho či více strůjců tím, že zatlačují vybranou oběť do ústraní, kupříkladu kusými posměšnými poznámkami. A druzí, kteří se snaží celý problém nevidět, snaží se nedat se do této malé války zatáhnout, a tak k psychickému teroru pasivně přispívají. Tady je ovšem spoluzodpovědnost, neboť mobbing je zpravidla možný pouze s pomocí účastníků, kdy se pachatel činí dále, protože mu nikdo nepřekáží. Leymann tuto skupinu přihlížejících osob označuje za potenciální pachatele.[1]
Typologie mobberů podle Svobodové
- Mobber tyran a manipulátor – ničí a ponižuje druhé. Nedokáže respektovat druhého. Útočí na sebedůvěru a sebevědomí oběti, znevažuje ji, aby si zvedl vlastní hodnotu. Tráví čas kritizováním, dokazováním vlastní nepostradatelnosti. Manipuluje s ostatními, má talent rozhádat kolegy, neboť je nenápadnými poznámkami poštvává proti sobě. Zneužívá třetí osoby a má radost, když může intrikovat, což mu často jeho inteligence pomůže dotáhnout do vítězného konce.
- Mobber diktátor – nejdůležitější je moc a touha vládnout, být nadřazen, dominovat a mít za každou cenu převahu. Potřebuje nadměrný obdiv, uznání a vede ho touha po sebezdokonalení. Má tendenci rozkazovat, udělovat úkoly, hrát si na vedoucího. Potřebuje mít pod kontrolu, co lidé řeknou, udělají nebo čemu věří.
- Mobber ničitel konkurence – má ziskuchtivý základ, upřednostňuje kariéru. Zpochybňuje profesní zdatnosti ostatních. Novými pracovníky se cítí ohrožen, a proto volí mobbing jako prostředek k odstranění konkurence. Nezřídka je mobberova kvalifikace oslabena nebo okolo svého vzdělání mlží, či ho dokonce předstírá.
- Nespokojený mobber – nejistota, frustrace a zraněné ego. Veškeré chyby, potíže a nedostatky svaluje tento mobber na druhé, neustále si stěžuje a svoji nenávist promítá na ostatní, ze kterých se pak stává jeho kořist. Hlavní metodou mobberovy obrany je projekce, snaží se na oběť přenést vše, co je v něm samém špatné. To pomáhá k utišení vnitřního napětí a kompenzaci komplexu méněcennosti.
- Stresovaný mobber – neschopnost vypořádat se s velkým napětím a zátěží v práci i doma. Jako vhodný prostředek odreagování se od stresu mu slouží napadání druhých. Popírá tím vlastní utrpení, bolest, obtíže a deprese. Hledá obětního beránka, který za něho ponese vše, co sám nedokáže unést. Popíráním reality měnit svoji psychickou bolest v negativním přístup k ostatním.
- Znuděný mobber – špatná organizace práce, její nedostatek, monotonie či stereotyp dávají dostatek prostoru k vymýšlení, jak zaplnit čas, a stávají se tak spouštěcím mechanismem mobbingu.
- Mobber bývalá oběť – napadá druhého člověka, protože byl dříve sám obětí. Utočí první, neboť má strach, že by se mohly opakovat útoky na něj. Často má pocit, že ho někdo pronásleduje nebo mu chce ublížit. Roli oběti má perfektně zvládnutou. Zkušenost jej naučila, že je to jediná cesta k „přežití“. Je těžké takového člověka prohlédnout, neboť v nás vzbuzuje soucit, litujeme ho a přitom sebou necháváme manipulovat.
- Mobber středobod vesmíru – staví se do role oběti, chce být litován, vyvolat soucit a čerpat s tím spojené výhody. Tuto taktiku volí nejčastěji tehdy, když je nucen k zodpovědnosti. Touží být středem pozornosti a je schopen k tomu užít jakýchkoliv prostředků. Vydává se za chudáka, přehání své potíže. Snaží se dotlačit oběť k reakci, odvetě, aby se mohl vydávat za oběť a o skutečné oběti říci, že ona je ta špatá. Využívá slabostí oběti, aby ji zesměšnil, posílil v ní pocit viny, a hlavně ji vyprovokoval k nevhodné reakci před svědky. Snaží se vyvolat dojem, že oběť za všechno může. Je tak schopným manipulátorem, neboť dokáže situaci převrátit natolik, že oběť vybuchne, čímž potvrdí mobberova slova a okolí přesvěčí o tom, kdo je ten špatný Mobber tak získá nejen spojence proti skutečné oběti a začne být ostatními litován, ale navíc v obětech vyvolá výčitky.[2]
Dodatek k typům podle Švejdové
- Nevědomý mobber – člověk, který si neuvědomuje, že jeho jednání vede k šikanování a zaměňuje je s přirozenou autoritou nebo nutností řízení. Vůbec mu nedochází, že jeho kolega či zaměstnanec se stává obětí s typickými důsledky šikany na pracovišti. Věří, že jeho postoj je správný, neboť si neuvědomuje a nevidí co dělá a jak na kolegu působí. Pokud je pachateli vysvětleno, co jeho chování způsobuje, uvědomí si své činy včetně jejich dopadů a okamžitě přestává mobbovat a své chování mění.
- Mobber s dobrými úmysly – člověk, který má v úmyslu osobu měnit „pro její vlastní prospěch“ a působí na ní podle svého nejlepšího uvážení. Nutí oběť, aby dělala to, co si myslí, že je pro ni nejlepší, snaží se ji ovlivňovat i mimo zaměstnání, nevědomě ji zesměšňuje před kolegy či zákazníky, aby dokázal, že oběť potřebuje pomoci. Snaží se oběti ukázat, že to myslí dobře, že ji má ráda a že „přece ví co a jak“. Tento mobber neovlivňuje oběť vědomě a jeho úmysly jsou jiné než s cílem oběti ublížit. Po upozornění na toto nežádoucí chování od nezávislé strany, si pachatel uvědomuje co způsobuje, své chování přehodnocuje a následně zanechává. V dalších případech dokáže vidět své pohnutky a nechává kolegům jejich vlastní prostor.
Typologie bosserů podle Svobodové
Svobodová rozlišuje také typy osobností mobujících ve vedoucím postavení, uvádí například typy bosserů jako je například mlčenlivý samotář, nepřístupný, autoritativní, váhavý nebo náladový šéf a chlubil [3].
[1] HUBEROVÁ, B., et al. Psychický teror na pracovišti, Neografie, Martin 1995, 110 s., ISBN 80-85186-61-6
[2] SVOBODOVA, L., et al. Nenechte se šikanovat kolegou, Mobbing – skrytá hrozba, vyd.1., Praha: Grada Publishing 2008, 49 – 54 s., ISBN 978-80-247-2474-4
[3] HUBEROVÁ, B., et al. Psychický teror na pracovišti, Neografie, Martin 1995, 106 – 109 s., ISBN 80-85186-61-6
Agrese je většinou chápaná jako jakákoliv forma chování, jehož cílem je záměrně někoho poškodit nebo mu ublížit. Nebo jako jednání, které je provedeno se záměrem ublížit nějaké osobě nebo ji přimět k tomu, aby vyhověla. Kromě fyzického ublížení lze za agresi považovat také psychická a emocionální zranění, jakou jsou například zastrašování, zostouzení, vyhrožování apod. Někdy se do agrese zahrnují takové případy, kdy osoba souhlasí, aby se s ní zacházelo agresivně.
Agresivita je pojímána v nejširším slova smyslu, jako dispozice k agresivnímu chování. Člověk, který je nadán vysokou mírou agresivity, je často a velmi snadno v nejrůznějších situacích náchylný jednat agresivně.
Násilí je definováno jako záměrný pokus fyzicky někomu ublížit. Důraz se neklade na fyzické jako znak odlišující násilí od agrese, ale že agrese představuje motivační zdroj násilí, kdežto násilí může být jen jedním z projevů agrese v chování.
Hostilita je vymezována jako negativní postoj k jedinci nebo k více lidem. Pro hostilního jedince je typické, že jiné lidi hodnotí téměř výlučně kriticky a negativně. Dává tak najevo svůj negativní vztah k nim. [1]
„Agrese zahrnuje velkou škálu projevů. Může být chápána jako násilné narušení práv jiného člověka, jako ofenzivní jednání nebo procedura, ale také jako asertivní jednání. Někdy je agrese vysvětlována pomocí agresivního pudu odpovědného za široké spektrum chování, které nemusí být ve své podstatě nutně asertivní. Anthony Storr (1968) tvrdí, že je těžké rozlišit formy agrese, jichž bychom se rádi zřekli, od těch, jež musíme mít k dispozici, abychom přežili. Proto může být agrese také chápána jako komponenta normálního chování, která je v určitých podnětových souvislostech a ve formách zaměřených na cíl uvolněna, aby uspokojila vitální potřeby nebo aby překonala ohrožení fyzické či psychické integrity. Tato pozitivní funkce agrese slouží k ochraně člověka jako jedince a jako druhu a nikdy s výjimkou predátorské aktivity, není primárně zaměřena na destrukci oponenta (Valzelli, 1981). Agrese je někdy chápána jako nutný základ intelektuálního vývoje člověka, nezbytný předpoklad k získání nezávislosti a a jeho hrdosti (Berkoweitz, 1994). Jindy je agrese pojímána jako chování bez motivace, tj. jako udílení škodlivých stimulů druhému člověku (Buss, 1961). Albert Bandura (1971) zase tvrdí, že mnoho lidí označuje za agresi chování, které není v souladu se schvalovanými sociálními pravidly. James T. Tedeschi a Richard B. Reldson (1994) mluví spíše než o agresi o donucovacích způsobech jednání. Primárním cílem takového jednání je získání moci nad druhým člověkem, ovlivnit ho nebo si například potvrdit vlastní hodnotu. Agrese může být vymezena také jako vyhledávání záliby v ubližování jiným lidem. V tom případě je agrese zdrojem potěšení, uspokojení sebe sama, je to legrace, agresivní veselí a bujarost.“ [2]
Koncepty agresivity
Podle Konráda Lorenze (1963) se u agrese nejedná primárně o pouhou reakci na příslušný podnět, např. ohrožení, nýbrž o pudové, neustálé znovu narůstající vnitřní napětí, jež hledá ve svém okolí příležitost k vybití. Tento biologický proces zajišťuje přežití individua i druhu a přispívá k selekci nejsilnějších, a to jak z hlediska odolnosti a zdraví potomků, tak z hlediska obrany samice a rodiny. Hrozbou násilí se zachovává i stabilní hierarchický pořádek ve společnosti; příslušné rituální chování posiluje vztahové vazby důležité pro přežití sociálního útvaru. [3]
Erich Fromm (1967, 1977) zastává ve svém díle názor, že člověk je ve své podstatě a přirozenosti dobrý, je mu vlastní benigní, konstruktivní agresivita sloužící k překonávání překážek na cestě k uspokojování potřeb a k obraně jeho vitálních zájmů. Uznává, že v lidech existuje i potencialita k maligní destrukci, agresivitě až nekrofilii, jež je však na rozdíl od první neadaptivní vyvolána neúměrnou frustrací existenciálních potřeb; vyskytuje se pouze u lidí coby následek nevhodných sociálních podmínek. U člověka převažuje na základě rozvoje jeho mozku, zvláště mozkové kůry, svobodná volba chování na úkor instinktu (determinismus), respektive člověk musí instinktivní deficit kompenzovat rozumem, tím, co se naučí a co mu dá konkrétní kultura. Tím dochází stále znovu k existencionálnímu znejistění. Člověk je vytržen ze spětí s přírodou, musí se vyrovnat se svojí samotou, bezmocností, ztraceností, musí hledat sám svůj životní cíl a smysl, vytvářet nové specifické lidské formy vztahovosti ke světu i k lidem, čímž vlastně vznikají nové specificky lidské existencionální potřeby, jež Fromm nazývá životní orientace. Ty mají tudíž za úkol najít cestu – nyní lidskou, svobodnou a pro každého subjektivně specifickou – ke znovuzakořenění, jednotě, jistotě, schopnosti něco ovlivnit (coby kompenzaci pocitu bezmoci) a samozřejmě uspokojit své vitální potřeby. Všechny tyto cíle lze dosáhnout jak cestou lásky, vzájemné pomoci se zachováním úcty, ctíce pravdu a spravedlnost, tak násilím, destruktivním až sadistickým způsobem. To vytváří náš charakter coby relativně permanentní systém neinstinktivních motivací. Destruktivní charakter vzniká následkem souhry individuálních a společenských faktorů, často neradostného neláskyplného dětství, takže člověk s destruktivním, sadistickým charakterem se snaží vše živoucí kontrolovat; obdivuje mocné a podřizuje se jim, slabými opovrhuje a snaží se je opanovat, je xenofobní; vše cizí a nové od něj vyžaduje živou reakci, které není schopen. Samozřejmě, že i trpí pocity prázdnoty a nemohoucnosti. [4]
Moyer formuloval sedm různých druhů agrese na základě odlišností v podnětových a fyziologických zdrojích.
- Predátorská agrese (proti přirozené kořisti)
- Agrese mezi samci (nastolení hierarchie dominantních a submisivních samců ve skupině)
- Agrese vyvolaná strachem (situace, tkerá neumožňuje únik a ohrožuje jedince)
- Dráždivá agrese (frustrace, bolest, hlad, únava, nedostatek spánku a jiné stresory)
- Mateřská agrese (ohrožení matčina mláděte)
- Sexuální agrese (vyvolaná stejnými podněty, které jsou příčinou sexuálních reakcí.)
- Agrese jako obrana teritoria (reakce na narušení již vymezeného území) [5]
J.R. Meloy (1997/1988) nepovažuje násilí a agresi za totožné projevy chování. Násilí definuje jako otevřené vyhrožování použitím síly, které pravděpodobně vyústí v poškození člověka.
Agresi odlišujeme přímou, nepřímou, verbální a fyzickou. Člověk může někoho napadnout přímo fyzicky (políček, kopnutí, cloumání: přímá agrese) nebo přímo verbálně (např. nadávky, zesměšňování, osočování: přímá verbální agrese). Agrese bývá také nepřímá, a to tehdy, jestliže se člověk obává trestu za agresi přímou nebo jestliže tuto přímou agresi povaha dané sociální situace znemožňuje. Projevem nepřímé fyzické agrese je pak například ničení majetku náležejícího objektu agrese. Nepřímou verbální agresi představují například pomluvy, hostilní poznámky a žerty. Do této kategorie patří i tzv. symbolická agrese, která může být vyjádřena v kresbách, básních, u umělců pak v jejich díle. [6]
Agrese coby vrozená pudová síla – agrese se v tomto případě definuje jako psychologická (emočně motivační) mohutnost, jež má za cíl poškodit přírodu, věci, lidi nebo sebe samého. Z psychologického hlediska je chápána jako vrozená tudíž eticky neutrální a slouží k adaptaci, udržení života, např. získání obživy sebeprosazení či obraně. [7]
Agrese a problematika osobnostních hranic – „ohraničení se“ může vyústit v hádku, konfrontaci, nebo i prosté vyjádření svého odlišného mínění, bývá v důsledku autoritativní výchovy spojeno s obavou z odmítnutí. A naopak neohraničení se, to jest přizpůsobení se okolí, módě, dané kultuře, pracovním nárokům nebo partnerovi, vede k frustraci nesplněných vlastních přání, k frustraci potřeby svobody a seberealizace. Samozřejmě by měla schopnost říci „ne“ vzbudit spíše respekt, obdiv a sympatie okolí.
Schopnost ohraničení se je výsledkem zdravého vývoje a lze ji psychologicky chápat jako konstruktivní agresi ve službách jasné funkce ve smyslu boje za vymanění se ze závislosti. Tento psychický stav je prožíván v psychosomatické rovině jako úzkost z udušení, nemožnosti se volně pohybovat, jako sevření na hrudi; v psychologické rovině jako nemožnost se bránit, prosadit, jako strach vyjádřit své mínění, z výčitek svědomí, jako nevyhnutelnost naprosté poslušnosti. Člověk na to reaguje obranou, či dokonce zoufalou chaotickou až destruktivní agresí, neboť se jedná o frustraci jeho vývoje, respektive celoživotní potřeby po svobodě a žití vlastního života. Úzkostně vnímá nejen toto ohrožení nýbrž i nejistotu při tomto kroku vpřed. Na jedné straně číhá obava ze zpětného vývoje, na druhé straně přitahuje to staré známé a pohodlné. Dítě tak reaguje nevolí až agresí nejen na frustrace týkající se vlastní jedinečné osobnosti, na to, že okolí nepodporuje jeho zvědavost, neřeší se z jeho vzrůstající aktivity při vedení svého vlastního života, nýbrž i na „vnitřního nepřítele“, tj. na vlastní tendenci k opětnému regresivnímu splynutí, a tím zrušení až ztrátu vlastní osobnosti, životních možností. Samozřejmě se to děje nejčastěji dětem, jež nemají šanci se dospělým ubránit. Jindy, nebo zároveň, je to důsledek takzvané prodloužené symbiózy, kdy je matka s dítětem spjata a tvoří jediný funkční a životaschopný celek. Někdy, zvláště chybí-li uspokojivé partnerství, je matce zatěžko se tohoto spojení vzdát. Pro ni to není ohrožující, na rozdíl od jejího dítěte, má již příslušný vývoj za sebou. Tato harmonie s dítětem u ní nahrazuje chybějící harmonii na dospělejší úrovni v jejím životě. Někdy se tato jednostrannost projevuje v celé rodinné atmosféře. Rigidní důraz na harmonii zabraňuje vývoji odlišných rysů osobnosti. Poněvadž má rodinný soulad vždy i mnoho příjemného – uspokojuje jiné, často kulturou více zdůrazňované potřeby, například touhu po bezpečí a lásce, tak si takovéto děti onu frustraci své potřeby separace ani neuvědomují a obracejí vynořující se agresivně-individuační impulzy, jež by měly stát ve službách osamostatnění, spíše proti sobě ve formě automatického vytěsnění všeho, co by mohlo narušit klid soužití; to je drženo v šachu strachem a pocity viny za pokusy se odloučit, za disharmonii a hádky.
U násilí je pak oběti znemožněno reagování, sebeurčení, často i zmíněné uvědomění si, že dochází k vážnému, strukturálnímu narušení osobnosti či jejího vývoje, jejího života. Strukturální narušení pak způsobuje vážné poškození, průlom hranic osobnosti. Právě na těchto hranicích – mezi organismem a jeho okolím – se odehrávají adaptační reakce, na ně v první řadě působí, tam vnímáme, tam jsou uložena i naše smyslová ústrojí, jež signalizují například bolest, příliš silné podněty, ohrožení. Na vyšší vývojové úrovni to jsou emoce, zvláště důležitá je signální funkce strachu, a na ještě vyšší rozpoznávající úrovni pomáhá optimální adaptaci vlastní úsudek, vyhodnocení dané situace za pomoci dosavadních zkušeností. To vše vede k vytváření našich jáských funkcí, schopnosti zvládat vše, co přichází.
V situaci násilí, jež lze označit jako psychickou traumatizaci, se jedná o jejich obejití či jejich paralyzování. [8]
Agresivitu člověk obsahuje, je však bezpochyby schopen i kooperace, přátelství či altruismu. Otázka po dobru a zlu zřejmě vrtá lidstvu hlavou od úsvitu dějin. Důkazem může být například skutečnost, že všechny kultury a náboženské systémy věnovaly notné úsilí stanovování pravidel správného lidského chování a jejich výkladu i sankcím za jejich porušování – na tomto i onom světě. [9]
Zvládání agrese
Agrese člověku život znepříjemňuje a její důsledky jsou, jak je patrné i z historie, mnohdy fatální a nezvratitelné. Možnosti řešení a míra skepse jsou závislé na východisku v chápání agrese. Předpokládáme-li výhradně biologickou podmíněnost, pak budeme velmi zdrženliví k pokusům o ovládnutí agrese, případně si budeme myslet, že můžeme agresi učinit méně škodlivou a zraňující. Pokud jsme přesvědčeni o tom, že agrese je naučená, pak budeme věřit, že lze vyvinout takové přístupy, které dokáží přetnout řetězec násilí. Pokud budeme hledat zdroje agrese v provokujících podmínkách, pak se budeme snažit je eliminovat a doufat, že po jejich odstranění agrese přestane mít smysl. O zvládání agrese pojednává např. R.A.Baron, který se opírá o výsledky vlastních výzkumů i zjištění jiných autorů a identifikuje techniky, které se pro zvládání agrese používají: trest, katarze, expozice neagresivnímu modelu, kognitivní techniky kontroly agrese, navození nekompatibilních odpovědí, trénink v sociálních dovednostech. Trest je součástí právního systému většiny společnosti. Všeobecně se předpokládá, že přítomnost trestu ve společnosti má odstrašující účinky na potenciálního pachatele. Z dlouhodobé zkušenosti s trestem ve společnosti lze vyvodit závěr: Trest někdy agresi snižuje, avšak někdy ji naopak posiluje. [10]
[1] ČERMÁK, I., et al.Lidská agrese a její souvislosti, 1.vyd., Žďár nad Sázavou, Fakta, 1998, 12 – 13 s., ISBN 80-902614-1-8
[2] ČERMÁK, I., et al.Lidská agrese a její souvislosti, 1.vyd., Žďár nad Sázavou, Fakta, 1998, 9 s., ISBN 80-902614-1-8
[3] PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násií a psychologie moci, vyd.1. Praha,Triton, 2005, 23 s., ISBN 80 -7254-593-0
[4] PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násií a psychologie moci, vyd.1. Praha,Triton, 2005, 41 – 42 s., ISBN 80 -7254-593-0
[5] ČERMÁK, I., et al.Lidská agrese a její souvislosti, 1.vyd., Žďár nad Sázavou, Fakta, 1998, 11 s., ISBN 80-902614-1-8
[6] PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násií a psychologie moci, vyd.1. Praha,Triton, 2005, 41 – 42 s., ISBN 80 -7254-593-0
[7] ČERMÁK, I., et al.Lidská agrese a její souvislosti, 1.vyd., Žďár nad Sázavou, Fakta, 1998, 147 s., ISBN 80-902614-1-8
[8] Poněšický 47 – 49 PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násií a psychologie moci, vyd.1. Praha,Triton, 2005, 47 – 49 s., ISBN 80 -7254-593-0
[9] NOVÁK, T., CAPPONI, V., et al. Sám proti agresi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing 1996. 105.s., ISBN 80-7169-253-0
Nenechte si ujít…
Ke stažení
Jedinečné workbooky, příručky s návody, dotazníky, mobbing free manuál, deník resilience. Nenechte si ujít. Tito průvodci vás mohou velmi prakticky přivést ke změně, pokud jdete cestou sám.
Vzdělávací programy a kurzy
Předejděte základním chybám. Připraveným štěstí přeje a změna je jen ve vašich rukou. Inspirujte se příběhy druhých, využijte naší expertizy a osvojte si jedinečné know how na našich kurzech, živě i on-line.
Osobní konzultace
Každá situace je specifická, pracoviště i lidé jedineční a takový je i náš přístup. Jen vy víte, co může pomoci, ale s námi na to můžete přijít dříve. Pomůžeme vám rychle a efektivně zmapovat situaci, získat nadhled a ukázat směr.