Strategie mobberů

Mobbování žen:

• Posmívání, přičemž terčem posměchu může být účes, postava, podobně jako hlas, gestikulace, či slabé stránky dotyčné.
• „Přikládání polínek do ohně“ – bez toho, aniž by byla ověřena pravdivost dotyčných informací.
• Strategie „zákeřné šuškání“ – štvaní za zády oběti, upírání jí právo se otevřeně vyjádřit.
• Strategie „tajuplných narážek“ – znepokojování neustálými narážkami, které nejsou konkretizovány.
• Zlomyslné osočování a očerňování u nadřízeného.
• Postižený/-á se ocitá pod neustálou kritikou, ať už jsou chyby skutečné či domnělé.

Oběť nedokončí jedinou větu, protože je neustále přerušována nebo je připravována lstí o možnost sebeprosazení a projevu. Mobberka se omezuje na mlhavé narážky, než by řekla něco nepříjemného přímo do očí. Mobberky vědomě rozšiřují nepravdivé informace, aby kolegovi uškodily nebo příležitostně některého z kolegů v jeho nepřítomnosti před druhými očerní. Mobberka jako šéfová zejména ve vztahu ke kolegyním, zneužívá svého postavení k nátlaku. Mobberka jako nadřízená je skeptická ke druhému pohlaví a snaží se vyštípat konkurenci.

Mobbování mužů: Muži jsou v mobbování chladnější a chtějí-li někoho zasáhnout, nedělají mnoho emocionálních oklik. Nátlak vykonávají nikoliv písemnými příkazy, ale ústními pohrůžkami.

• Ignorují kolegy, při rozhovorech je přeskakují, v případě, že mluví se odvrací.
• Neustále upozorňují na slabé stránky oběti a systematicky je shazují.
• Namísto argumentů vyhrožují násilím.
• Znepokojují kolegy cynickými poznámkami o jeho způsobu života a osobních stanoviscích. Rovnocenně postaveným kolegům rádi ukazují, kdo je v přesile a snaží se je očernit před nadřízeným. Mobber jako šéf rád trápí oběť tím, že jí přiděluje práce, které jsou pod úroveň její kvalifikace nebo jí podsouvá stále nové a nevděčné činnosti, o jejichž smyslu ji vědomě nechává v nejistotě.

Podle Huberové mají ženy obtížnější oporu v rodině a méně společenskou podporu nežli muži. Jednou z příčin, proč dochází častěji mezi ženami k mobbingu, může být fakt, že jsou ženy vnímavější a zranitelnější vůči psychickému teroru na pracovišti. Jürgen Ebeling, internista z Hamburku, tvrdí po svých dlouholetých zkušenostech s pacienty mobbingu, z nichž je 80% žen, že: „Ženy se zpravidla chovají moudřeji. Daleko více se ozřejmují příčiny a souvislosti psychosomatických onemocnění vznikajících na základě mobbingu a vyjadřují se daleko otevřeněji.“ Muži mívají velmi často sklon psychický teror potlačit či bagatelizovat. Otevřené přiznání se k mobbingu jim velmi často činí potíže i tehdy, když již vážně onemocní. Ebelidg říká, že především muži mobbing často pociťují jako osobní urážku. Právě tímto však sami sobě nesmírně škodí a znemožňují tak dobrat se co nejrozumnějšího řešení.

• Sisyfovská taktika. Postiženému jsou přidělovány namáhavé práce, smysl kterých mu naprosto uniká, či jsou očividně zbytečné. Oběť si je vědoma toho, že její práce přijde tak jako tak vniveč. Opak není o nic méně zhoubný. Postižený má vykonávat práce, na které absolutně nestačí; nestačí na ně svými schopnostmi, ani odbornými vědomostmi.
• Metoda Achillovy paty. Oběť musí zásadně vykonávat práce, které jsou jí, jak je v oddělení všeobecně známo, velice nepříjemné, někdy až dokonce protivné. I když se kolegové nabídnou, že to udělají, protože jim ta činnost nevadí nebo se jim dokonce velmi líbí, šéf trvá na svém.
• Trvalá kontrola. Činnosti a přítomnost na pracovišti jsou kontrolovány nad rámec v podniku běžný. Nadřízenému se musí předkádat i malé, dílčí výsledky a každé rozhodnutí jakkoli bezvýznamné musí hlásit centrále. Takový způsob chování k podřízenému odpovídá otevřené nedůvěře a často se podobá částečné odborné nesvéprávnosti.
• Překvapující útoky. Rozhodnutí, která se ho týkají, se dělají za zády postiženého. Zasahují oběť jako blesk z čistého nebe. Například odborník se vrátí z dovolené a jeho psací stůl byl mezitím přestěhován do jiné kanceláře.
• Oklešťování kompetencí. Systematicky je oklešťována sféra působnosti oběti. Úkoly, které dodnes padaly do její kompetence, jsou předány ostatním kolegům, často bez bližšího vysvětlení, bez udání důvodu.
• Izolace. Spolupracovník není informován o důležitých změnách, je vylučován z porad, jeho názoru není přikládána žádná váha. Někdy je oběť izolována i prostorově, a to tím, že je jí přidělena odlehlá pracovna, která neumožňuje žádný kontakt s kolegy.
• Útoky na zdraví. Oběť je nucena k pracem, které jsou zdraví škodlivé. Například navzdory tomu, že postižený má potíže s páteří, přidělují se mu vždy ty nejtěžší náklady.
• Narážky na psychický stav. Oběti jsou podsouvány duševní choroby a psychiatrické poruchy. Každá reakce postiženého je vykládána jako další symptom a jako potvrzení předpokladu.

*) HUBEROVÁ, B., et al. Psychický teror na pracovišti, Neografie, Martin 1995, 98 – 99 s., ISBN 80-85186-61-6

Útoky na možnost se vyjádřit, popř. se někomu svěřit

• nadřízený omezuje oběti možnost se vyjádřit
• dotyčná osoba je neustále přerušovaná
• kolegové omezují její možnost se vyjádřit
• na oběť se křičí nebo je hlasitě okřikována
• její práce je neustále kritizována
• její soukromý život je podroben kritice
• oběť je terorizována po telefonu
• oběti je ústně vyhrožováno
• oběti je vyhrožováno písemně
• oběti je odmítán kontakt pohledem nebo gesty
• oběti je odmítán kontakt ústně

Útoky na sociální vztahy:

• lidé s obětí nemluví
• oběť nesmí s nikým mluvit
• je jí přiřazeno pracovní místo, které je odděleno od ostatních
• kolegům je zakázáno mluvit s obětí
• je s ní zacházeno, jako by byla ,,vzduch“

Útoky na pověst, úctu, vážnost (reputaci):

• lidé o oběti špatně mluví za jejími zády
• rozšiřují se o ní pomluvy
• chovají se k ní, jako by byla duševně nemocná
• je donucena podstoupit psychiatrické vyšetření
• je zesměšňována
• její handicap je zesměšňován
• na adresu postižené osoby se dělají vtipy
• je imitována její chůze, hlas a gesta s cílem tuto osobu znevážit či zesměšnit
• je napadáno její politické, náboženské přesvědčení
• rozhodnutí oběti jsou vždy zpochybňována
• její pracovní nasazení a výkon je znevažován a posuzován neobjektivním způsobem
• je nucena vykonávat práce, které zraňují její sebeúctu a sebevědomí
• je předmětem sexuálního zájmu a jsou jí činěny sexuální nabídky

Útoky na kvalitu pracovního života:

• oběť nedostává žádné osobní úkoly
• odeberou se jí podklady k možným úkolům, takže si práci nemůže najít ani sama
• dostává nesmyslné pracovní úkoly
• dostává úkoly, které jsou hluboko pod úrovní jejích možností a schopností
• dostává neustále nové úkoly
• dostává úkoly, které přesahují její kvalifikaci s cílem jí zdiskreditovat
• dostává úkoly které snižují její sebehodnocení
• zničením věcí je jí způsobena finanční újma

Útoky na zdraví:

• dotyčná osoba je nucena vykonávat fyzicky náročnou práci
• je jí vyhrožováno fyzickým násilím
• je proti ní použito lehké násilí s cílem jí zastrašit
• je sexuálně zneužívána

• Zásadní rozpor v nesouladu verbální a neverbální komunikace – vyjadřuje pravý opak pronesených vět, jeho tón řeči, gesta, mimika nesouhlasí se slovy, věty tak dostávají jiný význam. Pro oběť je matoucí, neví co si má myslet, čemu věřit. Agresor to popírá.
• Mobber mnoho nemluví: odmítáním dialogu konflikty obratně zhoršuje a vyhrocuje. Mlčením se vyhýbá zodpovědnosti a připravuje se tím svalit vinu na oběť. Vše dokáže interpretovat ve svůj prospěch. Často se chrání sarkasmem.
• Pokud mobber mluví, tak mlhavě, v náznacích, v hádankách, dvojsmyslně – Není schopen komunikovat normálně, formulovat jasně, věty postrádají logickou souvislost anebo jsou nedokončené. Dává si záležet, aby pro oběť bylo obtížné si větu domyslet. Odvádí řeč od podstaty věci, mění témata hovoru. Používá rčení, přísloví nebo své názory prezentuje jako všeobecně platné pravdy. Dává najevo, že platí pouze jeho zkušenost a ostatní se musejí poučit, ukazuje oběti, že by měla vědět mnohem více ačkoliv je téma úzce specializované. Jindy oběť znevažuje tím, že se opakovaně něčemu podivuje.
• Mobber se vyhýbá přímým odpovědím a jeho řeč může působit zdánlivě logicky a forma řeči je velmi zvláštní. Používá odborný, technický, abstraktní jazyk či žargon, aby se sám nedostal do úzkých nebo nebyl odhalen, že něco neví. Při komunikaci s obětí může mít monotónní, mdlý hlas, bez citového zabarvení a téměř v každém jeho slově lze cítit projevy pohrdání a posměchu, ač nic takového nebylo vysloveno.
• Mobberova komunikace vyvolává v oběti zmatek – má zálibu v kontroverzích, jeden den tvrdí jednu věc, druhý den něco úplně opačného. Snaží se oběť vyprovokovat. Často neguje své vlastní tvrzení, čímž nutí oběť přemýšlet, zde není vina na její straně. Nikdy neslibuje, ale říká, co hodlá udělat, čímž ve druhých vzbuzuje mylný dojem, že to udělá.

B. Huberová řadí mezi nejčastější strategie mobbingu šíření pomluv, izolování kolegy, sabotování práce, znevažování výkonů a schopností, poškození soukromí a osobnosti, poškození zdraví, ničivé válčení bez naděje na smíření. Dále charakterizuje strategie mobbera u šíření pomluv:

• zákeřné šuškání
• tajuplné narážky
• jednotlivé případy se zveličují a zevšeobecňují
• zlomyslné osočování
• očerňování u nadřízeného
• oběti se přisuzují provinění, kterých se nikdy nedopustila
• Cílený „odstřel“

Následky: Taktika, která stěží vyvolává velkou pozornost, snižuje kromě společenské vážnosti i pocit vlastní sebeúcty. Než se oběť, jestli vůbec někdy, může konfrontovat s výtkami, ztratí už její důvěryhodnost většinou svůj kredit. Těžko se obnovuje její vážnost a vůbec celá situace.*

*) HUBEROVÁ, B., Psychický teror na pracovišti, Neografie, Martin 1995, 38 s., ISBN 80-85186-61-6